Masožravky
Cephalotus follicularis
(láčkovice australská)
Charakteristika
Tato vytrvalá bylina obvykle vytváří početné kolonie z jednotlivých listových růžic. Růžice dosahují průměru asi 10 cm a vyrůstají z větveného oddenku. U láčkovice rozeznáváme dva typy listů. Jedním jsou jednoduché řapíkaté, kopinaté listy s asimilační funkcí. Druhý typ představují soudkovité láčky. Láčky bývají až 5 cm dlouhé a zpravidla leží na substrátu.
Výskyt
Láčkovice je australský endemit. Roste v jihozápadní Austrálii v pásu širokém 400 km s klimatem velmi podobným oblasti Středozemního moře. Tato oblast je charakteristická chladnou, vlhkou zimou s příležitostnými mrazíky, následovanou teplým a suchým létem. Teploty však málokdy dosahují 25 °C. Občasné mlhy nebo mrholení a také noční rosa dodávají dostatek vlhkosti, kterou láčkovice potřebuje.
Stanoviště
Preferuje okraje sladkovodních mokřin, zatopené příkopy podél cest a pomalu tekoucí potoky, kde je zajištěna stálá vlhkost. Můžeme ji ale nalézt i v porostu trav a nízkých keřů. Zdá se, že dává přednost mírně zastíněným stanovištím. Rostliny se vyskytují na různých typech substrátu – od zcela propustných písků a štěrků po směsi rašeliny a rostlinných zbytků.
Způsob lovu
V přirozeném prostředí jsou typickou kořistí mravenci. Kořist je lákána sladkým nektarem na vnitřním okraji obústí. Při pohybu po okraji hrdla snadno sklouzne na vnitřní stěnu voskovitých buněk a pak dále do tekutiny ve spodní části láčky. Tekutina obsahuje trávicí enzymy a množství mikroorganismů, které napomáhají rozkladu těl drobné kořisti. Přikrmování není sice nutné, ale podle zkušeností některých pěstitelů přikrmované rostliny dosahují většího vzrůstu a lépe nakvétají.
Pěstování
Světlo:
Rostliny jsou přizpůsobivé širokému rozsahu osvětlení, od plně osluněných až po přistíněná stanoviště. Větší množství světla povede k lepšímu vybarvení láček. Při rozptýleném světle budou láčky méně vybarvené, ale větší. Pro maximální vybarvení pastí však v letních měsících postačuje i polostín. Dostatek světla je důležitý především v zimním období.
Teplota:
V létě by se měla pohybovat mezi 20-30 °C. Vyšší teploty rostliny špatně snáší. Ideální rozsah teplot v zimním období je kolem 12-15 °C.
Vlhkost:
Vyšší vzdušná vlhkost je vzhledem k podmínkám na přirozených stanovištích žádoucí. Rostlinám prospívá časté mlžení.
Zálivka:
Substrát nesmí nikdy úplně vyschnout, ale nesnáší přemokření nebo dlouhodobě stagnující spodní vodu. Pouze v období aktivního růstu může nádoba stát ve vrstvě vody, po zbytek roku udržujeme substrát pouze vlhký. Nejlepší je zalévání dešťovou nebo demineralizovanou vodou.
Substrát:
Možné je použít celou řadu různých substrátů. Nejjednodušším je zřejmě směs rašeliny a písku (nebo perlitu) v poměru 3:1. Kvalita zeminy je pro zdraví rostlin velmi důležitá. Nevhodný substrát často změní barvu a zapáchá, což bývá způsobeno hlavně zálivkou nekvalitní tvrdou vodou. Vhodnější jsou větší nádoby. Rostliny pak přesazujeme jednou za 2-3 roky. Doporučujeme přesazovat do značně mokrého substrátu. V půdě tak nevzniknou vzduchové bubliny, které by způsobovaly hnilobné procesy. Při přesazování je třeba dbát na to, aby nedošlo k porušení vláskovitých kořínků vyrůstajících z bazální části oddenku.
Přezimování:
Při nižších teplotách a s kratší délkou světelné části dne rostliny mírně omezují růst a tvoří nemasožravý typ listů. Na zimu je nutné chladné, světlé, ale bezmrazé prostředí.
Darlingtonia callifornica
(darlingtonie kalifornská)
Charakteristika
Darlingtonie kalifornská je jediným druhem svého rodu a společně se špirlicemi a heliamforami patří do čeledi špirlicovitých (Sarraceniaceae). Od příbuzných špirlic se liší zejména svými zajímavě tvarovanými láčkami a charakteristickým přívěskem u vstupního otvoru. V angličtině se rostlina nazývá „Cobra Lily“, neboť její vzhled velmi připomíná vztyčenou hlavu kobry, chystající se zaútočit.
Výskyt
Jak napovídá sám druhový název, domovinou této masožravky je sever Kalifornie a západ státu Oregon v USA.
Stanoviště
Darlingtonie rostou na různých typech stanovišť a mnohdy ve velice odlišných lokálních podmínkách. Vyskytují se jak v přímořských nížinných polohách na úrovni mořské hladiny, tak i na horských úbočích, kde vystupují až do poloh kolem 2600 m n. m. Nejčastějším stanovištěm jsou místa poblíž tekoucích vod nebo bažiny s koberci rašeliníku. Velmi zřídka roste v rašeliništích se stagnující vodou. Horské bystřiny a potůčky, poblíž kterých rostliny nejčastěji rostou, totiž zabezpečují zvlhčování a ochlazování substrátu, jehož teploty i v nejteplejších letních dnech zpravidla nepřekračují 15°C. Zachování této podmínky je pro jejich zdárný růst velmi důležité.
Způsob lovu
Kořist je naváděna sladkým nektarem podél křídla a na přívěsku směrem k ústí láčky. Hlavice láčky je díky četným prosvítavým okénkům prosvětlena a vytváří tak pro nic netušící hmyz iluzi volného prostoru. Když se však potencionální kořist dostane příliš daleko do nitra hlavice, cesta zpět je přes četné, ke spodní části láčky směřující, chloupky prakticky nemožná. Ve spodní části bývá menší množství tekutiny obsahující velké množství mikroorganismů, které zajišťují rozklad těl kořisti. Vlastní trávicí enzymy rostlina téměř neprodukuje.
Pěstování
Darlingtonie se neřadí mezi snadno pěstovatelné masožravé rostliny a není vhodná pro pěstování v bytových podmínkách, zejména kvůli požadavku střídání letních a zimních teplot.
Světlo:
Snáší maximální osvětlení, na kterém se rostliny vybarvují více do červena. Možné je však i mírné přistínění, které navíc zabrání nežádoucímu přehřátí.
Teplota:
Aklimatizované rostliny krátkodobě snáší v letním období teploty až ke 35 °C, v zimě je pak optimum teplot mezi 0 a 10 °C. Proto, aby rostliny dobře prospívaly, je však také velmi důležitá teplota substrátu. Neměla by přesahovat 20 °C. Toho je možné docílit hned několika způsoby. Optimální teplotu lze udržovat častým proléváním substrátu studenou vodou. Dalším možným způsobem je zasazení rostliny do květináče z pálené hlíny, který se nepřehřívá tolik jako plastové nádoby. Dále se také vršek substrátu obkládá živým rašeliníkem. V poslední době se však objevuje názor, že tato opatření nejsou nutná, pěstujeme-li rostlinu ve velmi vzdušném substrátu, který umožňuje dostatečný přísun kyslíku ke kořenům.
Vlhkost:
Rostliny vyžadují vyšší relativní vlhkost vzduchu kolem 60-90 %.
Zálivka:
V případě dobré drenáže mohou rostliny stát v několika centimetrech vody.
Substrát:
Používáme co nejvzdušnější a propustný substrát, který lze získat smícháním vláknité rašeliny a křemičitého písku a hrubozrného perlitu v poměru přibližně 2:1:1. Důležitá je také drenáž z drobných oblázků, písku nebo perlitu.
Přezimování:
Přes zimu rostliny nerostou. Důležité je dodržet alespoň po několik týdnů již zmíněné teploty pod 10 °C. Darlingtonie jsou částečně mrazuvzdorné (literatura obvykle uvádí -10 °C) a na přirozených lokalitách bývají v zimě pod vrstvou sněhu. Odolnost vůči mrazu se však nepochybně liší podle původu rostlin.
Dionaea muscipula
(mucholapka podivná)
Charakteristika
Mucholapka je vytrvalá vlhkomilná rostlina a v přírodě i v kultuře se dožívá běžně věku přes 10 let. Vytváří přízemní růžici o průměru do 20 cm, vyrůstající z cibulovitého asi 1 cm velkého podzemního útvaru, tvořeného ztlustělými spodními částmi listů. Z tohoto útvaru vyrůstá několik drátovitých, 8 až 10 cm dlouhých kořenů. Listové čepele jsou přeměněny v pohyblivý lapací orgán.V letním období, kdy je dostatek světla i kořisti, vyrůstají vzpřímené listy s úzkými řapíky a dobře vyvinutými pastmi. V zimě pak dominují široké asimilační plochy řapíků se zakrnělými lapacími čepelemi. Do dnešní doby bylo vyšlechtěno velké množství různých forem a variet této rostliny.
Výskyt
Mucholapka dnes roste pouze na několika místech v Severní a Jižní Karolíně (JV USA). Je registrována mezi ohroženými druhy, přesto jí neustále ubývá. Počty na přirozených stanovištích se odhadují pouze na několik desítek lokálních populací.
Stanoviště
V přírodě roste v kyselé, silně písčité a trvale zamokřené slatině, která je nezarostlá nebo částečně porostlá nízkými travami a ostřicemi. Preferuje dobře osluněná místa a snáší jen mírný přístin okolní vegetací. Tu účinně likvidují občasné požáry, které mucholapka přežívá ve formě podzemního cibulovitého orgánu. Podnebí je vlhké a teplé, zimy bývají mírné se slabými mrazy.
Způsob lovu
Na okrajích obou částí čepele se nacházejí četné nektarové žlázy. Po jejich obvodu jsou tuhé špičaté výrůstky, které po sklapnutí pasti zabraňují kořisti v úniku. Hmyz je váben vůní nektaru, červeným zbarvením pastí, ale také zbytky předchozí kořisti. Při vstupu na vnitřní stranu čepele, jsou podrážděny citlivé chlupy. Ty vyšlou elektrický signál vedoucí k sevření pasti. Přičemž pro sevření pasti jsou nutná nejméně dvě podráždění jednoho nebo více chlupů. Vlastní princip sevření pastí dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil. Je-li kořist polapena, oba laloky pasti se pevně přiblíží k sobě a zcela obklopí tělo oběti. Potom již začíná vlastní trávení pomocí kyselých trávicích šťáv. Pasti nejsou ve skutečnosti tak účinné jak se může zdát. Létající hmyz polapí mucholapka jen vzácně, převládá spíše lezoucí. Při umělém podráždění je past schopná se otevřít a sevřít přibližně desetkrát. Přikrmování je možné, ale nemělo by se přehánět. Vedlo by to k nadbytku živin a rostliny by vytvářely zakrnělé lapací orgány.
Pěstování
Světlo:
Maximum světla, zejména pak v zimním období. Rostliny se na plném slunci velmi dobře vybarvují a pasti jsou dobře vyvinuté.
Vlhkost:
Zajišťujeme vyšší vzdušnou vlhkost současně s dobrým větráním. Nutná je neustálá vlhkost zeminy.
Teplota:
Mucholapky snáší široké rozpětí teplot od mrazu až přes 30 °C. Dlouhodobě bychom neměli rostliny vystavovat teplotám nad 40 °C. Vhodné je i letnění. V zimním období je optimální snížení teplot, protože rostliny prožívají vegetační klid. Teploty by se měly pohybovat v rozmezí 0-12 °C. Z praxe ovšem víme, že rostliny spolehlivě přežijí i pokojovou teplotu.
Zálivka:
V létě mohou stát květináče neustále ve vodě, v zimním období udržujeme substrát mírně vlhký.
Substrát:
Vhodná je kvalitní vláknitá rašelina zlehčená příměsí perlitu nebo křemičitého písku. Ideální jsou květináče o průměru asi 10 cm. Ale i zde platí, že čím větší, tím se substrát pomaleji znehodnocuje. Přesazujeme raději častěji, nejlépe alespoň jednou za dva roky.
Zimování:
V zimě je nutné zajistit chladné prostředí (např. temperovaný skleník, zimní zahrada nebo jiné nevytápěné prostory). Bytová kultivace je složitější. Mucholapkám totiž nesvědčí kombinace vyšších teplot a nedostatku světla v zimě. Rostliny proto umístíme do polootevřené nádoby a co nejblíže k oknu.
Drosera - rosnatka
Charakteristika
Obecně lze charakterizovat tuto širokou skupinu rostlin jen velmi obtížně. Jelikož se rosnatky vyskytují na rozdílných biotopech a v různých geografických územích, vznikly mezi nimi odlišné vývojové typy. Zatímco některé druhy rostou po celý rok, druhy obývající chladné nebo suché oblasti vytvářejí různé útvary pro přežití nepříznivých klimatických podmínek. Společný a typický znak pro všechny rosnatky představují listy. Svrchní plocha listů a někdy i další části rostliny jsou pokryty zvláštními paličkovitými žlázkami – tzv. tentakulemi. Tentakule vylučují průhledný lepivý sliz v podobě drobných kapiček, které připomínají kapky rosy (odtud název rosnatka).
Podle ekologických nároků dělíme rosnatky zpravidla do těchto pěti skupin: nezatahující světlomilné rosnatky, rosnatky s přezimovacími pupeny, pralesní tropické rosnatky, trpasličí rosnatky a hlíznaté rosnatky. Poněkud stranou pak stojí skupina tropických rosnatek z okruhu Drosera petiolaris. Jednotlivými skupinami a jejich nároky na pěstování se podrobněji zabývají jednotlivé kapitoly (viz. níže).
Způsob lovu
Kořistí rosnatek bývají nejrůznější, většinou drobnější, zástupci hmyzí říše. Hmyz je váben vůní vylučovaného sekretu, lesklými kapkami, či červeným zbarvením tentakulí. Jakmile hmyz usedne na list, zachytí se v kapkách lepkavého sekretu. Čím více se snaží uniknout, tím více se obaluje množstvím vazkého sekretu. Ten mu ucpává dýchací průduchy a postupně jej dusí. Panickým pohybem se navíc hmyz rychle vysiluje. Větší jedinci přesto mívají dostatek sil rostlinám uniknout. Některé druhy rosnatek se dovedly přizpůsobit tak, aby tomu dokázaly zabránit. Jedním z příkladů může být například prodloužená čepel listu (D. capensis, D. regia apod.). Aby kořist unikla, musí se pohybovat po delší dráze a přichází tak do kontaktu s větším množstvím slizu. Jiným způsobem může být vytváření hustých koberců z jednotlivých rostlin. Pokud se hmyz uvolní z jednoho listu, zpravidla je zachycen dalším. Postupně se tak vysílí a následně je polapen. Tentakule většiny rosnatek jsou navíc schopny pohybu. Aktivují se pohybem kořisti, postupně se k ní přiklánějí a obalují ji. V případě, že jde o větší úlovek může se kolem něj stočit i celý list (např. D. capensis). Pohyb trvá u každého druhu různě dlouho, od několika minut až po hodiny. Trávení trvá několik dní. Jeho důležitou součástí jsou symbiotické baktérie a houby. Po vstřebání živin zpravidla na listu zůstává prázdný chitinový skelet.
Kořist slouží zejména k doplnění nedostatkových biogenních prvků. Hlavním zdrojem energie pro zdárný růst zůstává, stejně jako u nemasožravých rostlin, fotosyntéza.
Charakteristiky a pěstování podle jednotlivých skupin:
Kliknutím na nadpis se zobrazí podrobnější pěstování příslušného okruhu rosnatek.
Nezatahující světlomilné rosnatky:
(D. admirabilis, D. aliciae, D. ascendens, D. burkeana, D. burmannii, D. capensis, D. capillaris, D. collinsiae, D. communis, D. cuneifolia, D. dielsiana, D. esmeraldae, D. glanduligera, D. graminifolia, D. hamiltonii, D. chrysolepsis, D. indica, D. intermedia, D. jacoby, D. kaieteurensis, D. madagascariensis, D. montana, D. natalensis, D. nidiformis, D. pauciflora, D. regia, D. roraimare, D. slackii, D. spatulata, D. trinervia, D. venusta, D. villosa aj.)
Rosnatky s přezimovacími pupeny:
(D. anglica, D. arcturi, D. binata, D. filiformis, D. intermedia, D. linearis, D. rotundifolia, D. stenopelata aj.)
Pralesní tropické rosnatky:
(D. adelae, D. prolifera, D. schizandra)
Trpasličí rosnatky:
(D. callistos, D. closterostigma, D. dichrosepala, D. echinoblastus, D. enodes, D. ericksoniae, D. mannii, D. microscapa, D. nitidula, D. occidentalis, D. oreopodion, D. paleacea, D. parvula, D. platystigma, D. pulchella, D. pycnoblasta, D. pygmaea, D. roseana, D. sargentii, D. scorpioides, D. spilos, D. stelliflora aj.)
Hlíznaté rosnatky:
(D. auriculata, D. browniana, D. erythrorhiza, D. fimbriata, D. gigantea, D. macracantha, D. marchantii, D. peltata subsp. peltata, D. stolonifera aj.)
Rosnatky z okruhu "Drosera petiolaris":
(D. aff. paradoxa, D. broomensis, D. derbyensis, D. fulva, D. lanata, D. paradoxa, D. petiolaris, D. dilatato petiolaris aj.)
Pinguicula - tučnice
Charakteristika
Tučnice jsou nevelké rostliny, lapající drobný hmyz pomocí lepkavých listů. Jejich listové růžice mají u největších druhů průměr 20-50 cm (P. moranensis, P. gigantea, P. vallisneriifolia), u nejmenších asi 2 cm (P. villosa). Listy tučnic většinou slouží i jako asimilační orgán a zásobník vody. U většiny druhů slouží i k příjmu vodních roztoků. Listy se aktivně přitlačují k mokré půdě a celou spodní plochou jsou schopny přijímat minerální živiny a vodu. Kořeny mají spíše funkci upevňovací než vyživovací. Jsou krátké a nevětvené. Květy jsou jednotlivé, na stvolech, u zvláště velkokvětých druhů jsou velké 3 až 6 cm včetně ostruhy. Květy jsou barevné a často velmi efektní. Většina tučnic jsou vytrvalé rostliny, pouze některé jsou jednoleté a přežívají nepříznivé podmínky pomocí semen (P. sharpii). Více než 70 druhů rodu Pinguicula je rozptýleno ve všech klimatických pásmech zeměkoule. Na obrovské rozloze areálu rodu se utvořily různé skupiny příbuzných druhů.
Podle skladby růžice a způsobu života se v praxi tučnice dělí na tři základní ekologické skupiny: tučnice s přezimovacími pupeny, tučnice s dvojtvarými růžicemi a tučnice s jednotvarými růžicemi. Tučnice v každé skupině mají, až na pár výjimek, podobné nároky na kultivaci.
Způsob lovu
Povrch listů je kryt žlázami dvojího typu. Stopkaté žlázy produkují slizovitou lepkavou tekutinu a jejich hlavním úkolem je polapit a udržet kořist. Poté přicházejí na řadu drobné přisedlé žlázy, které jsou zodpovědné za trávení kořisti a absorpci živin. Některé druhy z oblastí s častými srážkami dokáží stáčet list kolem úlovku, aby zabránily jeho odplavení. Jde však o velmi pomalý proces, který trvá jeden až dva dny. Po ukončení trávení se listy opět rozvinou.
Charakteristiky a pěstování podle jednotlivých skupin:
Kliknutím na nadpis se zobrazí podrobnější pěstování příslušného okruhu tučnic.
Tučnice s dvoutvarými růžicemi (mexické):
(P. acuminata, P. agnata, P. colimensis, P. crassifolia, P. cyclosecta, P. debbertiana, P. ehlersiae, P. emarginata, P. esseriana, P. gigantea, P. gracillis, P. gypsicola, P. hemiepiphytica, P. heterophylla, P. immaculata, P. jaumavensis, P. laueana, P. kondoi, P. macrophylla, P. medusina, P. moctezumae, P. moranensis, P. rotundiflora, P. sharpii, P. zecheri aj.)
Tučnice s jednotvarými růžicemi:
(P. albida, P. antarctica, P. crystallina, P. lusitanica, P. pumila, P. lutea, P. caerulea, P. planifolia, P. primuliflora, P. ionantha, P. filifolia, P. lignicola aj.)
Tučnice s přezimovacími pupeny:
(P. bohemica, P. corsica, P. fiorii, P. grandiflora, P. leptoceras, P. longifolia, P. mundi, P. nevadensis, P. poldinii, P. vallisneriifolia, P. macroceras, P. vulgaris, P. villosa, P. alpina, P. ramosa aj.)
Sarracenia - špirlice
Charakteristika
Špirlice jsou vytrvalé rostliny (20-30 let) vytvářející 1 až 3 cm silný oddenek, jehož tvar a délka jsou typické pro každý druh. Oddenek dosahuje délky od 6 cm (S. psittacina) do 30 cm (S. leucophylla). Z jeho přední části vyrůstají svislé nebo položené listy a funkční kořeny, zatímco starší část odumírá. Během roku rostliny vytváří několik typů listů. Prvním typem jsou malé řapíkové šupinkaté listy fungující jako zimní šupiny kryjící vzrostný vrchol. Dalším typem jsou charakteristické až 1 metr vysoké láčkovité listy sloužící jako pasti. Některé druhy vytvářejí na konci vegetačního období redukované ploché listy (tzv. fylodia).
Výskyt
Přirozenou lokalitou špirlic jsou jihovýchodní státy USA. Výjimku představuje S. purpurea, která se rozšířila až po chladnější Kanadu. S. purpurea subsp. purpurea byla před 50 až 100 lety uměle vysazena také ve Skotsku a Švýcarsku, kde doposud přežívají početné populace.
Stanoviště
Špirlice rostou nejčastěji v porostu vlhkomilných trav na březích potoků, jezer a na prameništích. Často také jako spodní patro borovicového rozvolněného lesa (Pinus palustris). Většina druhů roste na stále vlhkých humózních či písčitých slatinách nebo v rašeliništích. Podnebí je vlhké a teplé, zima mírná s občasnými mrazíky.
Způsob lovu
Co se týká množství polapeného hmyzu, jsou špirlice elitou mezi masožravými rostlinami. V květnu a červnu začnou žlázy vylučovat kapky nektaru, které jsou pro hmyz vysoce atraktivní. Kořist lezoucí po zemi je k hrdlu naváděna pomocí nektarových žláz na povrchu láčky a křídla. Létající hmyz je zlákán pestrým zbarvením láčky. Ocitne-li se hmyz na okraji hladkého obústí nebo v zóně na vnitřní straně víčka, není schopen se zde udržet a padá do stále se zužující trubice. Na vnitřních stěnách pastí jsou mikroskopické voskové destičky s drobnými chloupky směrovanými směrem dolů. Tyto chloupky se při snaze hmyzu o lezení odlamují a nalepují se mu na konce nohou tak, že není schopen utéct. V našich podmínkách je kořistí zejména létající hmyz jako jsou např. mouchy nebo vosy. Nejúspěsnějšími lovci bývají S. flava, S. alata a S. leucophylla.
Pěstování
Světlo:
Maximální osvětlení po celý rok.
Teplota:
Od mrazu až po teploty nad 30 °C. Přes léto je výhodné venkovní umístění. V zimním období by se měly teploty pohybovat v rozmezí 5-10 °C. Ale některé druhy jako např. S. purpurea subsp. purpurea přežívají naši zimu i venku. Mezi teplomilnější patří druhy S. leucophylla, S. minor a S. psittacina.
Vlhkost:
Nejsou nijak náročné na vlhkost vzduchu, důležité je pouze udržovat vlhkost substrátu.
Zálivka:
Květináče by měly stát neustále ve vodě.
Substrát:
Vhodná je hrubá vláknitá rašelina s křemičitým pískem nebo štěrkem v poměru 2:1. Nádoby používáme plastové a raději větší, neboť udržují stabilnější prostředí pro kořeny rostlin. Kvalita zeminy je pro zdraví rostlin velmi důležitá. Nevhodný substrát často změní barvu a zapáchá, což bývá způsobeno hlavně zálivkou nekvalitní tvrdou vodou. Rostliny přesazujeme každoročně, v případě větších rostlin jednou za 2-3 roky. Doporučujeme přesazovat do značně mokrého substrátu. V půdě tak nevzniknou vzduchové bubliny, které by způsobovaly hnilobné procesy.
Přezimování:
Klidové období probíhá zpravidla od října do března. Je nutné snížit teplotu a vlhkost a vhodné omezit zálivku. Zabráníme tak růstu rostlin, který by byl při nedostatku světla nežádoucí a zároveň předejdeme houbovým onemocněním. Z rostlin také odstraňujeme odumřelé listy, na kterých by se mohli tvořit plísně.